Sem domy sahají do polí zrosených.
Luk velké rozlohy tu žloutnou pod olšemi.
Zde bosé dívenky se časem ozve smích,
hned v luzích zazvoní, hned mizí echem zděmi.
To vše; jen cvrčka hlas unylý, ospalý,
jak v země hlubinách by kdesi vstával zticha,
neb vonným večerem z křů střemchy povzdálí
zpěv skrytých slavíků modravým vzduchem vzdychá.
A dál v kruh obrovský se město šíří mhou,
klid velký, hrobový nad tisíci střech leží,
tam věže klášterů a chrámy černé jsou,
tam kouřem blýská se sta arkýřů a věží.
Tam všecko zůstalo, vše, výkřik, smích i žal,
vše vzadu zůstalo, ruch obrovský a vření, –
však zde je tichounko, van z dlouhých trav jak vstal,
a slavík do oken jak zpívá v polosnění.