Teď po desíti rocích činů,
v nichž budovals též, rychlil tep
všech zpátečníků, bolestínů,
kdy ze tmy zdvihals domovinu,
ty, muži práce, nebuď slep,
a přiznej si, že rozdrobené
své síly semknout v jeden cíl
je zítřek tvůj, jenž prudčej vžene
proud krve v děje utišené,
z nichž zpátečník by kořistil.
Chceš slyšet slova básníkova,
a tu je tedy, bratře, máš,
jsou příliš trpká jeho slova,
jeť mužná pravda přítelova,
žhne jako kov a nechť je znáš:
Tys dnešek prohrál, muži práce.
Ne sobě, jiným věřils jen.
Ne spásu v sobě, cizí rádce
jsi hledal, ve bratrské hádce
rozdroben zůstals, zeslaben.
Strádání nové tebe čeká,
než přerodíš se v mysli své,
čeká tě boj, ne práce měkká,
dny perné práce tvořivé.
Že mnozí, kteří se tě báli,
s radostí tichou uvítali,
že o mnohý jsi zdržen krok,
toť jejich zisk a prohra tvoje,
však uspíší tvé jaro, boje
tvé řady zmnoží, zrychlí krok.
Vím, o den pozděj’ dojdeš v šiku
až k cíli vytouženému,
že sevřela tě, zpátečníků
morálka, která šíří tmu.
Leč to jen pozdržení chvíle,
ty dojdeš přece svého cíle,
včas naučíš se, jak tě znám,
bratrsky podat sobě ruce,
být jedno tělo, pěší, vůdce,
žít dnům svým a ne chimérám.