Jak dlouho ležel, neví ani,
tak v polobdění, v polospaní.
Však slunce dávno žhnulo již.
Den modrý, bez mráčků se lesk‘,
a vše, co zřel, se zdálo blíž,
zvuk, ptačí štěbot, dětí vřesk.
Usedl v trávě, o kmen stromu
podepřen, v tichý jas zřel domu,
na stezek běl a zeleň puků,
na čerstvé svojí ráně ruku.
Chtěl pevnou svojí vůlí bdít,
kdo že si pro květ přijde, zřít.
Leč nikdo nešel, hasla touha,
hodina za hodinou dlouhá
se vlékla, crčící jen spěch
vždy krve zaschnul na prstech.
A slyš... a slyš... To ona byla?
Teď konečně... se objevila
v krajkovém šatě, celá bílá.
to poprv zde v svém životě,
a děs, děs byl v té jistotě,
jak po pěšiny drobném písku
šla, vzhůru hlavu Medusí.
Květ hyacintu v jednom stisku
urvala. Pak se zasmála
v líc, neživou již od hrůzy,
a žhavým probodajíc okem
to tělo, jež tu kleslo bokem,
zpět odcházela štěpnicí,
svůj sluník žlutě křičící
nad hlavou držíc v plném jase
a rozplynouc se v nic v témž čase.