V tom vzbudil se a tisknul prudce
angorskou bílou kočku v ruce.
A jak ji drží, kape z tlamky
jí krev, již ssála. Z oční jamky
dvé očí světelný šle proud,
jak drápky schystány jsou tnout,
hřbet zježen v první zoře vzniku,
srst jiskří slabě při dotyku.
A jak ji s hrůzou drží, zmítá
se celou délkou, sem tam lítá,
tak volně visíc, jak ji zdvih‘
a svírá v prstech usláblých.
Krev potůčkem jak s krku crčí,
žádostí krve kočka vrčí, –
a té se jí též dostane.
Je Můra to a kočka ne.
To Můra jen šle sen tak sladký,
a uspí-Ii, v mžik jeden krátký
vždy změní krásný v strašný sen.
A jak ji držel, bílý den
prosvítal okny. Hřeb chtěl vzít
a ke stěně ji přirazit.
Tu kladivo – hřeb hledá kdesi –
Leč pološílen vzpomene si:
že zabiv Můru, rozdrtil
by tělo s ní a usmrtil.
A cosi hrozného že tuší,
v čí – pozná – Můra bydlí duši,
z čí vyšla asi v nočním čase,
když tvrdým spánkem spát vše zdá se,
on potácí se z jizby ven
svou hroznou tuchou udiven,
vzduch čerstvý lapá, hříšně touží
to zvědět, kdo tak v noci souží,
kdo ssaje krev mu a kdo jest,
jenž z očí angorských zří hvězd?
A v zahradě, jež poblíž je tu,
před hyacintem modrým v květu
si stoup‘ a kočce takto velí:
Ten květ si přijdeš utrhnouti.
A pak ji pouští, rozechvělý.
Dřív, než se mohla rozplynouti,
jak přízrak v keřů hustém proutí
zmizela. Do trav zahrady
pad‘ vysílen a bez vlády.