A jak v ní žena vyrůstala, svou mocí bičovat ho znala, i lásky věrnou bdělostí, svým kouzlem, vášně vřelostí...
Tu po té touže, která v chlad se halila a posmívat si zvykla denně, druhou znaven, jíž zrak byl láskou rozežhaven,
leč kterou líbal bez lásky mře hrůzou němé otázky: zlo vášně stejné jak zlo chladu a obé vzbouzí pocit hladu...
Tak unaven a tak byl mdlý, hlas jeho zlomen, uvadlý, zrak hasnul. Noc vždy nastala pak dlouhá, jež se smrákala,
chlad zavál z lesních rybníků, lkal vítr jak hlas vinníků. Tu v dvorci svém bděl k úsvitu, svou duši zmatkem ubitu...
A třetí noc a třetí den když probděl, ničím nerušen, když nešel k té, jež čekala, ni k té, jež chladem ho zlekala,
tu usnul divným, silným snem a oct’ se v světě překrásném... A taký živý sen měl as: Hlas té, již vroucně miloval,
jej v zelený háj lákal, zval... On šel... A náhle její vlas se na šíj mu a na hruď střás’, polibek prudce palčivý
mu přenes’ oheň na čivy, závratí pocit tančivý... Nuž, přišla’s přece, moje drahá, v tu jarní noc, jež tolik vlahá...
A tak jak nikdy žhne tvůj zrak, a dech tvůj vře, jak nikdy tak... Teď krásná jsi, tvůj zmizel chlad: Jsi odhodlána milovat?
Medusí černá hlava tiskne se na prsa mu, oko blýskne, a palčivá v tom rozkoš jest, na prsou tíž tu sladkou nést,
co zpívá prudkost jarních míz, zrak vnořen do pučících bříz, jichž dálkou mizí lesk i tvar ve chvění zlatoslunných par...
A jak tu hlavu uchvátí, jež dusí sladkou závratí, a jak ji líbá, rukou třímá, až hrůza bolestná jej jímá,...
a teď... jak zří jí do očí a v srostlé líbá obočí, jež jak dva oblouky se klenou, tou též je líbán, objat ženou...
Teď do krve se přissál ret pod amulet... a ne již zpět... Je bolest prudká, palčivá, až tělo v ohni zemdlívá.
Však nad hlavu a nad vlas její zrak zří vše hořet zářiveji, – ó hrůzo slunečného dne! V pozadí břízek průhledné
kdo jde tam? Sestra nejmladší. Teď stojí, pláče. Nekráčí, rukama lomí, v úděsu zoufá si němě, bez hlesu.
A jak ta hledí postava, – Medusí hlava přissává se víc a více, odervati ji chce, tím pevněji ji schvátí,
nic platno, přissáta je již. Na prsou hroznější vždy tíž. Tam... za slzou jen slza kane, do krve oči vyplakané
zří z dálky slunné do žhava. Rvát marně, co se přissává?
Cookies on Poetry Cove