Dům uprostřed zahrad pod lesy
spí za dne jak hrob, až uděsí...
Leč z večera po ruchu horkých dní,
když vzduch se vůněmi zneklidní,
se z daleka ženiši sjíždějí.
Jich zpocení koňové v aleji
vedení štolbů pevnou rukou
se staví a řehtají, kopyty tlukou...
To vdovin je dům, dcer hostí tré,
jsou líbezné, krásné, přechytré,
a komu jen jedinou bylo zřít,
už musil se smutný probudit
a nemohl již bez ní žít...
Nejstarší s hlavou Medusí,
svým zrakem dravec i po chůzi,
uměla muže zvolna ssát,
přivábit, hrát si, tisíckrát
slíbit a slovo nazpět brát...
Hra studeného srdce tato
tak skoupá, třpytná jako zlato,
zřídka jen koho zabila.
Však démonicky vábila...
Ta prostřední samý tanec, smích
a nástrah zosobněný hřích.
uměla muže okouzlit.
Však okouzlivši, v cudný klid
se halila, neb byl jí host
jen každý věcí pro radost,
pro nezávazný okamžik
a pro zábavu, chvalný zvyk...
Však třetí byla ještě květ,
jenž rozkvést měl co nevidět...
Ta ze sestřiných prázdných her
stesk cítila vždy v podvečer.
Ta o mužích a slovech jich,
o výjevech a o dějích
jak dítě ještě přemýšlela.
Nešťastnou jakous touhou mřela
tu v pochybách, tu v nadějích...