Můj let byl divý kdys... A země pode mnou
zdvihala vrcholy a mořem dýchla sivým,
shon lidský burácel, tak vlna za vlnou,
a města výseky výskaly echem živým,
a často nad střechami, nízko jako duch
uzřených bytostí jsem proplul kolem lásek,
když večer prochvíval chlad z pobořených hlásek
a tisíc nadějí z tmy volalo a tuch...
Teď, šípem lidským zraněný, jenž prokláv stíny
vzlét z hloubek pode mnou, z těch nejdražších mi míst,
já v nitro lidské posléz do hlubin
jsem sřítil se, kde Ďábel, Cherubín
i Tvůrce lidský bůh je trojjediný,
a poraněný věčnou láskou zůstal
mu věrný již a v něm a jím jen vzrůstal...
Teď u prostého lidských duší zřídla
si denně koupám rostoucí svá křídla...