MODLITBA.

Věčnost spí pod vrcholy, na nichž ovoce zraje, živeno sluncem a lunou, dešti mlhavými, vítr je sráží s kraje, tiše je zahrabávaje, žloutnou listy a nikdo neví a neví a neví,

přijdou-li mrazivá rána s tragediemi svými, jež tak rdousí, tak jistě cítí s neživými, sborem již zpívajíce pohřební, pozdní zpěvy... Ale přece to zbylé bude jen ovoce vzácné

v nedotknutelné síle, vzdorující a milostí v závětří kdesi zbylé: proto se modlím vroucně, nechť milost božského zrání plody mé zbývající v duši mé hýčká a chrání...

Zrání, mou šlechtící krev až k vrcholu mého rodu, opanovavší vášně vznešeným podzimním chladem, zvolna sestupující, podávající mi z hořkých zkušeností plodů

nápoj sladký a k životu posilující, všecky zažité rozkoše vykoupené kdys žalem, ve vráskách kolem víček i v čele, ještě mladém, najdiž v mé duši svůj domov a buď mým soudcem a králem!...

Přibliž mé dílo věčnu, příznivé srdci a duchu, abych, prostředník hodný velké tvojí moci, k slávě a velkosti lidské nebyl menším své touhy, která mne vede a buduje, tesá věk celý dlouhý

silami zrozenými z tajemných sil a vzruchů nesčetných dnů a nesčetných, nekonečných nocí... Žhavý kov z dílny ducha pohruž v svou tajemnou hloubi, a jak meč z ocele zkutý, ztužený koupelí vody,

stane se zbraní sečnou, se silou zítřků se snoubí, dědictvím předán a opět děděn silnými rody obranou jejich je stálou, neomylnou a věčnou,

proměň mou práci v zbraň duší v jejím vrcholném rostu, plameny zažehující, křísící mrtvé k žití, poklady zmnožující, tisíc naklaď jí mostů,

křižovatek a drah, jež v nezměrné dálky se řítí za illusemi a láskami většího, krásnějšího a slavnějšího bytí...