Zrodil se Kristus, veliký a mocný, v moderním kdesi, novém Betlémě, a dřív, než pohnul trůny králů, prodlel na pouštích, které rostou v člověku.
Ty pouště dlouhé, zprahlé, lidských duší, z čel pustých davů které zívají, ty pouště ať již hlupců bez myšlenky, neb těch, jež v prázdno svedla myšlenka.
Ty pouště, kde jsou písky omrzení, kde energie lepší vymřely, ve hlavách jak ovoce nakažených, pozdními kulturami zemdlených.
Ty sladké pouště hodovníků, v klidu nad plným stolem kdož se křižují, i smutné pouště otrhaných sběří, hlad po nichž kráčí s karavanou vražd.
Pijáků pouště, kde v rozvátých stínech chimery lezou v parách zelených a v blátivých a rozmrazených říjnech strhané listí padá s duše jich,
šílenců pouště, groteskní kde tvary a zalidnění světů neznámých, boháčů pouště, pyramidy zlata kde poslušní svážejí otroci.
Radostné pouště i ty černé pouště, ty černé zoufalých a hladových, radostné těch, kdož přišli pokupovat vše, kněze, krále, vrahy, nevěstky, –
ty všecky pouště v tkáně mozku vryté on procházel a všude četl v nich: Já přišel vítězit! Já resignovat! Já genij! Dědičný já král! Já vrah! –
Když vyvésti chtěl z hrozných pouští všecky: ti bídní kráčeli mu po stopách, jich zapomenutý, uhnilý prapor se pohnul na planinách nových snů.
Jen ti, v svých pouštích radostných a blbých u plných stolů, při pobožnostech, v hereditárních, staroslavných zvycích, ti nehnuli se. A ti zůstali.
Cookies on Poetry Cove