Mně vyčítaly hory v sněhu,
proč nízko tak se věznit dám.
Chválily večerů svých něhu
a rozhled k slunci, ku hvězdám.
Já zlíbal jsem svou milovanou
a všecky, jež jsem rád kdys měl.
Nic neřeknuv já v dobu rannou
jsem navždy od nich odešel.
Ne, nechoď, štíhlé stromy řekly.
Na výškách klam. A v dálce lež.
Jich slzy první mízy tekly:
ani tam šťasten nebudeš.
Já kráčel však, zřel hory zvedat
svá bílá čela v oblohu.
Teď nikdo nezví, kde mne hledat,
mne, který jinak nemohu.
A když jsem v slunci stanul blíže,
kleč nízkou uzřel na výších
jak na hřbitově černé kříže,
skrz mlhy nekonečný sníh,
když mlhy bránily mi zříti
nezvěstná města, světla chat,
zelené louky, které cítí
ve vodách západ umírat,
když otráven, té výšek hluše,
té nudné slávy syt jsem byl,
já vrátil se... Však ztratil duše,
jež zrádně tak jsem opustil.