Churavý touhou Člověk vyšel sám, když obzory lákaly v nekonečno... Dumavě lesy z těžkých, vlhkých par bezhlasé, modré pozdvihaly hlavy...
Za obzor věže zvaly v dál a v dál a k mořím obzory, jež majestátně spaly a moře v dál, až k sněžným horám těm, zalitým sluncem krvácejícím...
Slavíci za vsí rodnou v hájích zpívali nad ornicí, jež voněla dne jasem; i poslouchaly stromy prostoduché a třásly listím silně dojatým...
On cítil nově starý smutek ten... A plakal sám, podivnou radostí, že nově cítil starý smutek zas a jinak, nežli ti, kdož kolem šli...
Pak jednou, západem když v ohni hořely kopce a lesy, vody, příkrá pohoří, zřel zrakem jasnovidných zjevení, že jiný život někde slavně začíná...
Jen trápil se, že duši nemožno se odpoutat, za vidinami jít... Churavěl mezi svými: v přístěnku sedící Bída tkala rubáše...
Severní vichry sosny k chatrčím shýbaly níže, naslouchavše nářkům žen, mužů, dětí, v chórech střídavých... Tu otec bídný hlodal bídnou kost,
ornicí vlekl zkornatělé nohy, žilnatou rukou chvátil kořeny vymřelých pralesů a za dobytkem své sunul osmahlé a silné tělo...
A totéž mělo syna zítřkem být... Až jednou zas, kdy stál jak přikován, slib velký ležel na všem tom, co viděl, on rozhodl se navždy odejít
za vším, co Duše velkým svátkem je... Za rána, v rose když ves hořela a kvetly stromy, cosi hnulo jím a přinutilo v dálku k horám jít,
dál, dál a výše, staré předsudky rozlomit zcela, spící kolébky zanechat tichu, stařen modlitby odkázat osudu a hořké zklamání
zatrpklých dědů nízkým, drobným mstám... A odešel s tím přáním směle tragickým: by jednou urval žhoucí pochodeň a vysoko ji zdvih', až kdysi zpět
po cestách Dobyvatelů se navrátí, až městy, dědinami v průvodu potáhne Duší přerod vítězný a z prachu zdvihne ty, jež miloval...
Cookies on Poetry Cove