Ty pláčeš ve vězení hrozným stesknutím
po žití bonhomů, žen horkém objetí,
a vášní rozleptán a hned zas pohnutím
se stáváš dítětem v tom stuchlém doupěti!
Eh, babo! Zas jak my. Co raděj nebrousíš
své nehty o stuchlé věznice vlhké zdi,
a pomstou krvavou se napřed netěšíš?
Miláčku, vzpamatuj se slovem: prokletí!
Proklínej! Koho, víš! Uč jiné proklínat!
Tím velká hymna záští dá se vštěpovat,
msty rhytmem barbarským se raduj tvoje krev!
Což nevíš? Přes hnojiště chlebíčkářů,
vznešených zlodějů, chráněných lhářů,
že zabouří msty, pomsty, pomsty řev?!