Chodil jsem krajem, až přišla noc k chatrči pod jedlemi. Já hoch jsem byl, mne unavil den opilý vodstvem a zemí.
Pak v chatrči jsem horské spal a černé od slunce jedle jsem neslyšel, jak vítr hrál v nich varhany před okny vedle.
Však ráno zatikal stříbrný hlásek, to malá holčička vstala, hned kolem se točí a veliké oči nad cizincem vypulovala.
A než jsem vstal, posnídal, byla mou a já jsem byl láskou její, já neznámý okouzlen neznámou s důlečky v obličeji.
Když na rameni se houpal mi vak, já s poklonou dále chtěl jít, tu její zrak střežil mne, veselý pták, bych z klece jí neulít.
Mou ruku držela, po boku v své vážnosti strašlivé šla se mnou, do kroku, do skoku, tak lehce od mámy své.
„Tak dali jste mi ji?“ se na oko ptám, a s „ano“ když mi ji dali, jdu do stinných luk, ji po boku mám, a už jsme se vzdalovali.
Já vším‘ si, že ticho bylo a z trav se dívali daňci za ní, co líně leželi a z dálky běželi k ní králíci, neulekáni.
A v rybníce kapři s hubičkou v o ji zdravili na mělčině mlaskáním tichým, a, veverko, ty vedlas ji v modřínů stíně.
Pak chatrč už vidět nebylo, pár odřených borovic jen u cesty za milost prosilo, kraj v šířku se rozbíhal víc.
Však žertu byl konec a konec hře, tu máma již seděla. Než ruce popadnou holčičku proradnou, s výčitkou hleděla.
A žertu byl konec a konec hře, hře sladké, nejdražší. Tak za hořekování, v němž srdíčko mře, ji v chatrč si odnáší.
Já dosud vidím tu chatrč a louku a pěšinu v ní jak pás. Mám květiny od ní na klobouku, v sluch zní mi pěničky hlas.
Tikání holčičky v letním ránu mním slyšet, když často jsem sám. Neb květinami ji zasypánu v svém srdci dosud mám.
Cookies on Poetry Cove