Často tam,
v krajině nejsmutnější,
která vždy lákala sebevrahy,
ozve se prosebný hlas:
Pro milosrdenství boží,
pobuď tu chvíli, neodcházej,
nestrachuj se, nevyhýbej se mi,
ozvi se aspoň výkřikem!
Chci tě poláskat, odpovím ti.
Mlčí tu všecko.
Není tu ptáků, není květin,
v houští jak nevsáknutá by krev
dosud vlhla.
Pro ten prosebný hlas
přec se tu zastavím,
přemohu svoji hrůzu.
Vtisknu svou hlavu
do klína neblahé, zavržené té hroudy,
již se vyhýbá živoucí.
Slyším, jak někdo by mluvil.
Díky, šumí les.
Díky, hučí potok.
Díky, šeptá pološero:
budou i květy a přijdou ptáci,
větvemi sestoupí hvězdy s nebe,
za tebou, který jsi se neštítil
a horoucně mne líbáš.