Kde vadlo co, vzpučí zas zelení prostou.
Když pohřbeny naděje, nové zas vzrostou.
Ti žijící v tísnivých příbytcích
i podzemní pohřbená matek pýcha,
jež nezemřela, že žije a dýchá,
v jich vzpomínkách a polibcích
těm rozdávaných, kdož tady zbyli,
ti všichni po míru prudce touží:
mír o činu mluví k těm živým, kdož nově zatoužili,
a mrtvým je snem, jenž do věčna se dlouží.
Ty živý, se míru neboj. V něm nebudeš hnít,
a nesložíš ruce v klínu.
Ty nalezneš prameny lásky a budeš z nich pít
a píti dáš jiným, dáš ovoce uzrálé v slunci a stínu:
neb rozdáš své duše vybojovaný klid.
I v míru však budeš mít duši.
A duše je jako loď v moři, a mnohdy bez kormidelníka
i bouře tu vzejde, jež běsní a hýká,
tvůj kompas tě oklame, zanikne toužený břeh,
to nepředvídané přijde, co sotva dnes tuší
tvých vypočítaných osudů běh.
I v míru horký den nepokojů
neumdlí, o život sečí a bojů,
když proti tobě vyvstává
starostí černých hradba, ta řada
bolestí z pouhých lidských zel,
o nichž jsi včera nevěděl,
a jež se přes noc narodí
v tvém hnízdě, až duše se obává,
jich útoky kterak klesá a padá,
zda v zániku jde, či se obrodí?
Své já jak zapřeš, už rozdáš mír,
ať za bouře, klidu, v každé života částce.
On práce tvá, tisíců bude, popud a vír
a naučí tebe lidštější lásce.