Černé vody jsem viděl, skrz stromy k zemi sehnuté
mrtvé duhy setřené, věže v nich trčely nehnuté.
Nic tam jíž nežilo, nic tam nevzdychlo, nic tam nevykvetlo,
mlhy se válely sinavé, žluté tam stékalo světlo.
Bubliny prýskaly z hnijící hloubky ponurým zášeřím,
v hladinách stíny se nořily rozvátým na míle pápěřím.
Po stupních dolů stezkami skrz modré měsícem dubiny
v rubáše bílé oděni poutníci stoupali v hlubiny.
Při kněží modlitbách, kadidel vůni, kropenek chřestu stoupali,
oči upřené vzhůru, nad nimi vlny se houpaly.
Všecko, co kvetlo jarem tisíců let, tu hnilo v kapradí,
květin bílých a rudých tu zkosených plovalo po hládi,
u hlav a kolenou, u paží, u prsou dívek a vypjatých životů,
u mrtvol starců zeleně sinavých v nevidném kolotu,
shnilého ovoce sklizeň, listí spadalých a ryb leklých vál puch,
obilí z tisíců žní tu morem plnilo vzduch.
Kdesi ve výšce nad vším zlatý pruh z neznáma blýskal,
padal do hlubin dolů, na kupy mrtvol tryskal,
do mrtvé hladiny prostíral široký nejasný svit.
A všecko tam spalo a nemožno uspané probudit.