Jak dýší květy bílé
před zánikem svou vůní mdlou,
v poslední chvíle
než dodýchají, zahynou.
Já vím, v zmučeném člověku
proč ze dna zmatků roste klid,
kdy divých smrští ve vzteku
již času ani nemají
se ruce sepnout a se pomodlit.
Cookies on Poetry Cove
We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.