Spěch závratný... Město mluví,
jak večerem zvolna se šeří...
Cos povídá, šeptá, cos radí...
Kdos věří. Kdos neuvěří...
A mluví... Tak nápadně kreslí
do mlhy své bizarní štíty,
lví hlavy, jež tolik se šklebí,
že do plátů vrat jsou vbity...
K té dámě tam s veselou tváří,
k té nestoudné, bídné zpola,
do tance, do tance, do tance,
do tance věčného volá...
Cos k pariu, k žebráku mluví,
jenž miluje s věčným hladem:
o smrti, o smrti, o smrti
máš psáno na čele mladém...
A tomu, jenž vášní shořel,
smrt na loži očekává:
o ženě, o ženě, o ženě
zní ulic vzdálená vřava...
A k poběhlici, jež vyšla
v křiklavém na trh šatě:
Dny hladu, dny bídy noc lásky
nahradí vrchovatě...
Z tmy k vyžilé, ztýrané ženě
hluk vřeští a smějí se masky:
dny práce, dny práce, dny práce
proč nedáváš za noci lásky?
Tak dětinsky pohádkový
svit večera lichotí se:
Jsou tajemství, tajemství hluboká,
jichž duše nedozví se...
A k Duchu, jenž bouří a trpí
pod nevidných nárazů dlátem:
Buď hlavou revoluční,
jež prosmýkána blátem...
A ke mně: soud čeká, soud čeká,
dny pochyb po marné práci.
Vlasť malá a trpko v ní žíti...
Tu nezíská nikdo, jen ztrácí...