MĚSTEČKO.

Městečko na skalním ostrohu tak civí v modrou oblohu a nad ním rozpadlý mlčí hrad. Dole se směsice řemesel kupí

a z parkánů vlaje čerstvý chlad, jak shrbeno nad náměstím visí, tož přízrak rozhlodaný a lysý, hle, rozbité hnízdo to supí.

Svým zdrobnělým životem městečko dýchá a večer uplývá přes ně zticha... A vidíš, jak blíže jdeš, hned kápí loupežnickou se zdá ti věž

a pod ní zeď špinavá, zbojníka krk, jenž šestistaletý jak z Máchy má kol sebe tristní amulety. Tak s nejvyšších shýbá se míst, že čekáš, prst zdvihne-Ii obří k cimbuří zubům,

vše na míle smete ten hvizd. Než, veselé dole se hemží domky jak narostlé k sobě skupiny drůz, jsou na slunci kuřata přitisklá k sobě

a jakoby procitlá z hrůz zří na zakrslé před sebou stromky, jež ovocem letním zatěžkány se nachylují nad parkány;

a starosvětským ruchem tu perlík zní, hoblík tu supí sluchem... A řemesel stružky jak přítokem tekly, jen zavolal-li rytíř a pán,

tu přirostly domky, až pod hrad klekly, jak hroznu zrna se všech stran. Hle, kovárna. Kovář ramenatý je od sazí černý. A rozkročen křivě,

očima bělmem zakoulel nedůvěřivě, zdvih’ kopyto koně. A spálený roh hned po koutech náměstí porozvátý jsi s vůní květin vdýchnout moh’.

Tu komický domek ti do cesty běží, jak vrabčí hnízdo když se ježí; z něj vyhléd’ mužík a hlavu hned schoval a jak by cosi do sebe vzkřik’,

kraj kůže co knejpem přikrajoval, a do podšvů zabušil, cholerik. A jak se tak propad’ v svém hnízdě u verpánku, hned krejčí se objevil, z vedlejšího stánku

hle, důstojně vyšel a bradku v hrsti s povážlivými gesty tisk’, zdravil a vážně zahovořil a o světě soudy jak si stvořil

je udat hned chtěl, by sám měl zisk vyzvídkou, dnů co as přinese hra a těhotný čas čím snad pouzrá. A co tak hovorný byl a sdílný,

zněl hoblík z truhlářovy dílny. A že tak spěchal soumrakem, ty usoudil jsi, rakev robí, hrob nový přidružil se v hroby,

by kvést moh’ věčna zázrakem. A dužiny bednář jak venku sbíjel, se spraveným vozem jak ze dvorka kolář vyjel, teď feniklu vůně z chlebů zavála.

To pekař bochník po bochníku vynášel z pece, ze světlíku co záplava rudá sálala. – A byl jíž večer. Nad městečkem

se drobné hvězdy rozstříbrněly a k osvětleným domkům pěly svatvečer zvonů slavnostních. Teď stádo, podrážděno střečkem

jak úprkem se hnalo; vrata čumáky otevřít si chvátá a bučí touhou po jeslích... Leč městečko nejkrásnější přec bude,

až chumle krojů, bílé a žluté a rudé se pod štíhlou chrámu zvonicí vyrojí zítra, venkovem vonící, až v neděli vystrojeny

tu řemeslníčků přejdou ženy, a pěkné jich dcerky, jichž bílému pelu svěc kaštanů podoben křehký třpyt, žár léta plný, včel zabzučí roje

a do dálek bude zlatem obzor zpit, zas rozzpívají se dnů zašlých kroje tam po schodech příkrých ke kostelu, že zbožně se zadumáš,

jak ve chrám se valí a vlní a na slunci hoří z nevinné běli a z ohnivých barev Otčenáš...