Jak černý, černý je, ponurý les
pod bílou střechou sněhu.
Ten měsíc se dívá se strany kdes
nad obrysy mlhavých břehů,
nad hrbolatou roklinou
se dívá mlhy průsmykem
a dolinou, bezhlasnou dolinou
je ztrnulým hrůzy výkřikem.
Po jeho modru se leskne sníh,
po jeho stínu se točí lesy,
po jeho hře smutné led potoků dých’,
běl mhy se jeho modra děsí,
po jeho hrůze mlčenlivé
se třeslice chřestivě hnuly
a oblaky letem jako divé
pryč od něho zděšeně pluly,
bezlistý v stráních úpěl keř,
ba celý kraj chtěl zaplakati.
Oh, já znám věci, osoby, zvěř,
jež musí smutky rozlívati.