Vzpomínej, zaváty
jsou cesty, vzpomínej.
Ty smutná, tichá ty,
a dřímej ve snění.
Na svazích usnul les,
kraj, chatrč, lidé v ní,
lesk hvězd se na vše snes’,
vše zapřed ve snění,
vzpomínej, vzpomínej.
Vzpomínej. Tragika
spí na všem zasněném.
Srdce si nezvyká,
že lká po ztraceném.
Láska je smutnější,
roste-li v trudné dny:
z doubravy vyrost les
hluboký, záhadný, –
vzpomínej, vzpomínej.
Vzpomínej, z duše když
koráby odpluly.
Ten domek zavát... víš?
Kraj sněhu, bledulí...
Rty na rtech, vyssáty,
krev píseň dopěla.
Ty smutná, tichá ty,
má vášeň shořela. –
Vzpomínej, vzpomínej.
Vzpomínej, v hluboku
to srdce ještě rve,
v divokém útoku
cos drásá do krve.
Láska jak temný les,
jenž s roky zmohutněl,
smutnější vzbouzí děs,
by pták v něm nezapěl, –
vzpomínej, vzpomínej...