Vozil jsem nudu po městech širých a truchle zamlklých,
teskných jak celá přítomnost, minulost celá i budoucnost.
Střech prejzy sesedlé dřímaly v měkké vodové zeleni,
jaro házelo na stupně chrámů květiny sněžné.
Vozil jsem zimomřivou, tupou a slepou pro všecko,
oba jsme ponuře mlčeli, zahrabáni v své plaidy.
Visionářským prázdnem její zrak smaragdem planul,
ruce její mne studily a její dech mne zmučil.
Konečně! V hlubokých lesích snů... já hodiny vyčkal.
To bylo echo! Strašné a teskné, jak stisk’ jsem jí hrdlo.
Postál jsem nad ní dlouho... Ani lístek se nehnul.
Zdraví samci mne čekali dávno do svého kruhu.
Dlouhou a hrdou a vítěznou řeč jsme mluvili tenkrát,
na sklonku podzimu, rozvážní, stárnoucí, prodajní, hloupnoucí.