Vozil jsem Nudu po městech šerých a truchle zamlklých,
teskných jak celá Přítomnost, Minulost celá i Budoucnost.
Střech prejzy sesedlé dřímaly v měkké vodové zeleni,
Jaro házelo na stupně chrámů květiny sněžné.
Vozil jsem Zimomřivou, Tupou a Slepou pro všecko,
oba jsme ponuře mlčeli, zahrabáni v své plaidy.
Visionářským prázdnem její zrak smaragdem planul,
ruce její mne studily a její dech mne zmučil.
Konečně! V hlubokých lesích Snů... já hodiny vyčkal...
To bylo echo! Strašné a teskné jak stisk' jsem jí hrdlo.
Postál jsem nad ní dlouho... Ani lístek se nehnul...
Zdraví samci mne čekali dávno do svého kruhu.
Dlouhou a hrdou a vítěznou řeč jsme mluvili tenkrát,
na sklonku Podzimu, rozvážní, stárnoucí, prodajní, hloupnoucí.