Když večer je, vždy v městských trotoirech
moderní život vlnou zvíří vzduch,
v lamp modravých a nepokojných žárech
se zdvihá parfum, hovor nudný, ruch.
Jak bublina, jež zazáří a zmizí
ve zlatě, pižmu, krajkách, kažmírech,
svět otvírá se tobě náhle cizí,
jak lživého snu fantastický dech.
Zde hejsek hýří a tam hřeší žena
a poslední květ mládí utracen.
A pod tou vrstvou, jež nic neznamená,
ty teprv jdeš, tvá práce a tvůj sen.
Ty teprv jdeš, ó dělníku v své práci,
ty, mysliteli, v boji o svůj chléb,
osudu vydán, umřít resignací
a sám si rozbít o mříž Bídy leb.
Jen někdy jak pták věčně přikovaný
nad vřavu prázdnou prudce vyletíš,
víc rozedrat své nezhojené rány,
a bolestí svou vlastní umřít spíš.