Tma... Řeky břeh je osvětlen
žlutavým svitem západu...
Lhostejní skutečnost i sen,
jen podzim civí v zahradu
a do oken...
Bolesti hučí vzdáleny
i to, co srdce rvalo mi,
tok roků dávno ztracený
přes města, pole, přes stromy,
tok dlouhým tokem ztrávený...
Jak by se vpil a omýval
zelené louky, kudy tek’,
jak zanikal by, vyprchal
a jak by v jeho úbytek
kdos pravdu lhal...
Kraj neznámý spal přede mnou,
rezavěl tichým podzimem,
lkal svojí píseň dojemnou;
my dobouříme, dohřímem,
i smrt je k žití potřebnou...