Dny fádní jdou jak přípřež dokola,
stroj automatu mlátí v poli prázdném.
Čeho se srdce, čeho dovolá,
klesá-li po propasti svahu srázném?
A sníš a vidíš kroužit sokola.
To budí touhu v tempu vzletět rázném.
Zda podlehne duch aneb odolá?
A proč se na to ptát? Dialog s bláznem.
Ctihodní dnové! Vím, lze připíjet
a odpouštět... Má víno rudý květ!
Bůh ochraň dosud nerozkvetlé ruže.
Hle, ruka pevně pohár uchopí,
ač neví, zda to žalost utopí,
či zda se přec jen radost zrodit může?