A láska lásku časem nepochopí.
Bolestí krutou vteřina se temní.
Zda vyjasní se? Louky, zdá se, vadnou...
Tma hrubých stínů osvětlením zjemní...
Žluť hájů plane... Pták se koupá v ní.
Je podzim krásný. Slunce plane kmeny.
Jdem do své meditace zabráni
v kraj životem i smrtí okouzlený...
Lze leccos nechápat... Háj zvadnul již,
však pták chce teprv zpívat... Slunce zašlo,
a my chcem někam přes hory a řeky,
my skrytě jdem, sta zvědavců nás našlo...
Mhy teplé modrý rozvěšují flór...
Jak listy žluté pod nohama chřestí...
Lze leccos nechápat,... žal srdcí věřících
a srdcí ubitých zoufalé štěstí,...
i to, že mroucí Duše milovat
by teprv chtěla... Přissát se a vtělit
do atomů, jež hoří světlem dnů
a jimiž krok a úsměv žití přelít...