Když jaro tu a za kočičkami
se zjeví sasanky, podleštky modře kvetou,
a jedle letorostů hoří svíčkami,
jásavou, skřivánčí vzduch zvoní větou,
vzpomínkou na dům zasmušilý zaklepat
je třeba u lesa, jenž na slunci chce spat.
Psi bouří se. A paní kráčí vstříc.
Již vítá hosta. Zelení sad raší,
zem ze záhonů voní stále víc,
sněženky vyskakují, jehnědy se práší.
Zas duchem nepřítomna,
to klást šla na padlého syna rov.
A nikdy srdce její doma nebylo,
když zaklepal jsi, dlelo vždycky v dáli.
A byl jsi jist, že synův hrob si krášlilo
v těch pustých místech, jež jí strašny připadaly,
a že tam za dnů její srdce poklekalo
a v nocích v hrobě se synovým srdcem spalo.