On kolej opustil a dusné posluchárny,
byl jako svadlý květ, jenž otravou se spil,
chtěl nemoc prochodit v den vonný vždy a parný
a odjet na venkov, kde z mládí šťasten byl.
Jak venkov uzřel jen a větrů cítil vzdutí
a lesy obrovské, jej závrať jímala,
jak plamen vyšleh’ by již skoro na shasnutí,
zas nová naděje mu v lebce dřímala.
A již svůj domov zřel... Hle, usmívat se učil,
by matky neranil ni sestry nezlekal,
a tónem přátelským se mluvit marně mučil,
když těšil obě dvě, – sám věděl to, že lhal.
Svým zrakem pichlavým jen po knihovně bloudil,
leč knihy nenašel, by na vše zapomněl,
kdy tepla hledal víc, by život mírně soudil,
tím ještě hroznější v svém srdci zimu měl.
A chůvu stařičkou tak nenáviděl z duše,
že tajně plakala, on věděl častokrát,
a psa bil mrzutý v zlé bolesti a tuše
a všady, kam jen šel, zbyl v stopách jeho chlad.
Byl zvon mu protivný, zvuk jeho zněl jak hrana;
ba, posléz do lázní kams ujel sám a sám.
A bez loučení jel, jak jedem‘ v pole z rána,
neb sednem‘ v houpačku a létnem‘ sem a tam.
A v dálce bouřilo to v pláni tiché, mhavé,
vůz muškou hořel kdes v západním plamenu.
Pak zmizel do noci jak na dno truhly tmavé,
a hřmění zdálo se, jak rachot kamenů.