Rozcuchané chatrče, pokorné, nevědomé,
všecky jsi pozvala, márnice, přetichý ty dome!
Lavice dlouhé v koutě zlákala děťátka
ze všech chatrčí. Jaká to poslední lehátka.
Spěchala smrt. Zříš z naházených to nohou a ruk,
hlaviček visících k podlaze, z bezradných muk.
Tolik ran od zrodu lidstva nepoznaly chaty,
živou vodou kde dosud zceloval duch svatý,
křestem neb zázrakem hojil, božím slovem.
Mlčení kříž tu teď k nebi ční nad pouště rovem.
Střechy sněd mor a polní obilí s travou
spáslo slunce nebeské s rozžhavenou hlavou,
rodiče s božími dětmi vyschli na kost hladem,
v márnici dovlékli se a usnuli před západem
hrozného toho slunce.
Tvrdošíjné plameny všecko zachvátily,
srdce, jež čekala, mysle, jež uvěřily
ve východ jiného slunce.
Tragická Rus, toť Bůh mstivý a počítá s nimi:
Oběti mrtvých mých, ohni, za myšlenku přijmi!