Žal, utrápen životem žití se bojí,
že prožil je v bouři a v nepokoji.
Hle, uvlečen cestou pod hvězdami
den každý jak poutník přešel známý.
Tu Radost a Žal zlou chvíli mají
a hlasům svých niter naslouchají.
Žal naslouchá červům, jež v duši ryjí
a útisků starých melancholii.
Však madame Radost ta u zrcadla
na schůzky myslí, na večeřadla,
na pitky a hody a na vše, čím zhřeší,
na budoucí tance a hry se těší,
na slavnostní roby a divadel záři, –
a k noci zas vychází s hořící tváří. –
Žal nespí noc celou. Však Radost ta hýří
svou mladostí v noci netopýří...
Žal peníze sbírá jí po penízku
od rána až k noci v své pouště písku...
Jich dítě, jež zplodili, nemůže za to,
že odstrkováno a navždy že klato...
Na kolébce dítě bdí, hlad má vlčí...
Je nehladí nikdo ni neumlčí...