V pekle lásky, když v orloji
jejím dvanáctá bije již,
havranů dvanáct se vyrojí,
oblétá duše, jich manželský kříž.
Dvanácte temných havranů
těžkými křídly je pokryjí,
vyklovou ránu tak na ránu,
zobáky hřeb až přibijí.
Úder na úder jejich je zpěv,
oči v slzách se zalejí,
ze srdcí kape a kape krev
rozčarovaných nadějí.
Na dlažbě měst jde těžce den,
jakby se brodil v těch potocích
ze srdcí krve, co na kámen
vykape po kapkách, po rocích.
Mužný žal před ženou mlčí – však pní,
ženský jak tichý pláč jen lká,
před mužem skryt a před dětmi,
a jak bouř obchází z daleka.