Kdes v sbírce památek, kde na vše strany
vzduch starobylostí byl ovanutý,
já starou sochu zřel jsem, nátěr žlutý
na shnilém dřevě byl již oprýskaný. –
Toť Spravedlnost, měla steré rány,
a byla bezruká, trup čněl tu dutý:
ji hodili sem v koutek vyklenutý: –
jen někdy slunce svit se vhoup sem ranný!
A jako ostrov pustý, kamenitý,
jenž dávno ztlumil sopku svého nitra,
sem pavouček se uchyt polo skrytý
a předl denně sítě svoje zchytra,
a v očním důlku jak lesk slzy černý
sám denně střeh’ žal sochy bezeměrný!