Kde břečťanová spleť se po zdi táhne výš nad koridor ztemnělý, jenž prahne ve výhni blesků slunce ztaveného, kde ptáci u výklenku kamenného
se sletli houfně, tam jak stinná socha se černá v temnu vyhublý stín hocha. Po celý den se městem vláčel prachem. Jak vesel ráno slunce vlažným nachem
se městem ploužil skromně ulicemi, s tou nadějí, že všecko prodá, němý že přijde domů s penízem v noc chladnou, že vlnou bídy strašlivou a zrádnou
neklesne loďka žití prchající, že paprsk štěstí zjasní mu sníh lící! Teď stojíš tu a modrý zrak tvůj hasne a kučery tvé, vlnící se, krásné,
jsou v čelo vtlačeny, ty dítě z lidu! Ty znáš jen hmotnou, tížící tě bídu, jsi nevinný jak duše andělova, jež křídly ve svatost se noří znova;
tvou hloubkou zraku ke mně vůně stoupá, kde myšlenek lesk tajemný se houpá; – ty neznáš ještě světa kal a bláto! Vím, trpíš hlad a mnoho dal bys za to,
být jedním z těch, jichž kolem tebe kráčí dav prchavý a veliký... Teď v pláči při svitu lamp tu hlasům sloucháš tiše; těch lidí mravy, řeč i život v pýše
je tobě pohádkou, a její taje jsou snům tvým nedostižny; tvoje žití je noc, jež beze hvězd se krajem nítí. Leč v nimbu vyšších, vznešenějších mravů
plá tobě svět, má učenost a slávu. To denně hlásá potištěná kniha. Ty neznáš písmen, jejichž proud se mihá před tebou všude, – cítíš však tím více,
co je to život, světel blýskavice, dech skleníků i hrobů náhlá plíseň; tě dojme dívka, zpívající píseň, tam okna zvábí tebe otevřená,
kde uzříš život rodinný, že sklenná tvá slza zbloudí ve zrak modrým vztekem, žes bídný tak a chud, tak dětský věkem! Jen plesů smích a hudbu, jak se pění,
ty slyšíš dozvukem, jda po dláždění a zvědav hledíš jako vyjevený! Ó anděly jsou mladičké tam ženy, jsou bohaté, – tvá nenávist se budí.
A třeba podjesenní vítr studí, ty čekáš, maje skřínku v ruce malou, kde tretky jsou, jež výmluvností stálou se snažíš marně prodati zde v lidu.
Ten korsem šumí, nechce vidět bídu, jda za denními svými ideály, za pitkou, klamem, za štěstím i žaly, za vědou, modlitbou, za shonem denním,
za politikou, hnusem, povznesením, a za tím vším, čím dojíti chce k cíli! Co je ten cíl? – Zda vědí to tak jistě? Klenutí propasti, jež v srázném místě
je přerýváno vetchým sloupem řádů: vyrovnat bídu za cíl věčný kladu! Zná člověk prostý, nebo mudřec, zpilý snem fanatika, zda zná anděl bílý,
tož poesie jiný cíl a vyšší, neb věda, berouc v prospěch živlů číši, by člověk štěstí našel neskonalé? Rostoucí bído, trapný, trapný žale!
To, hochu, věz, že bídy hrozné zmiji se každý vyhnout chce, ji prostě míjí. Ó člověk svobodu již nepochopí, ni rovnost, ani pomoc, jenom kopí
všech útisků a vražd a krevní zášti dál bude ostřit v spolku se satany. Pár andělů jen zbude, aby hrany všem v bídě skleslým mohli zvonit v nebi,
všem Kristům aby vytrhali hřeby, všem Ofeliím víčka zavírali, všech Husův aby popel zulíbali, a Titanům, jež marně hřměli v bolu,
by z paprsků setkali gloriolu, až v hrobě budou bídní tito spáti. Jen protrpěním možno dál se bráti.
Cookies on Poetry Cove