Ó, jak to blaží mne, jít za letního parna do města menšího přes tichý, stinný les, přes polí rozlohy a luka jednotvárná, a bujné močály a mrtvou, slunnou ves!
Tam cítím vůni hub, jak před okny se suší, a rozestřený len kol drobných baráků, tam z nízké kovárny ráz na ráz snivě buší, a modrý, řidký kouř se valí v oblaku.
Tak z rána k deváté když dojdeš k bráně města, zkad pošta obrovská se líně bere vpřed, hned k velkým plakátům tvá bludná vede cesta, kde o výstavě zvíš a vír tě strhne hned
na valy zámecké, kde šumí to a kypí, ruch, hudba, rachot kol, krav táhlý, temný řev, a pathos řečníků a výstavníků vtipy a strojů skřípání a rozjařených zpěv.
Tu všecko uvidíš, co český kraj má darů, ty chvíš se obdivem ty bujné klasy zřít, to pyšné obilí a ovoce plát v žáru, ty krásné výběry a nadšený ten lid,
ty vidíš, průmyslu jak přátelé se množí a stroje obrovské zříš v ranním slunci plát, zříš dílo zlatníků a ciselérů zboží a různá řemesla tu vidíš rozkvétat.
A jsi tak spokojen, tak volný a tak klidný, ty blažen popíjíš pod stínem starých lip, ty prsty do stolu jen klepeš, žvatláš vlídný, ty máš jen pro všecko svůj žoviální vtip,
a sedíš se správcem a velebníčkem v řeči, jenž vzepřen o svou hůl tě nutí, bys jen pil, jenž šňupe pokojně a šeptá, jak se léčí, co přivez’ bernímu, když v Sedmihorkách byl.
A jsi tak spokojen, ty nevzpomeneš ani, že všecko, co jsi zřel, je pouze pěkný sen, že vše je ideál, ten velký klas v svém zrání, jejž kdosi vybíral z úrody zamyšlen,
že sedlák sedraný u tučné svojí krávy jenž před jury tu stál tak schýlen, beze slov, sám ani nevěřil v své štěstí, v kousek slávy svých snah, ba tušil jen, jak sedraný má krov!
Ba, život veřejný jak Potemkin se spijí tou nuznou nádherou, – a to je ten náš hřích! Ó kdo to pochopí, co ran ty masky kryjí, co lidí zmrskaných a statků vyssátých!
Ó děsné příčiny, já mnoho zla jsem tušil, jak šel jsem skrze vsi, jež v šeru vymřely, kde kovář perlíkem již mdlý a znaven bušil, jak z panských stodol kdes v tmě stroje řinčely.
Stesk náhle veliký pad’ na mne jako břímě, a já si vyčítal, tou pravdou schvácený, proč jako ostatní ty frase nechytí mne, jak šťastný moh’ by být můj život ztracený,
jen smutek veliký mne schvátil nenadále, on blíž se přivalil a nad mou hlavou rost’, rost’ s písní opilců kdes v temné krčmě malé, v jich base frivolním se třás’, nezvaný host.
Cookies on Poetry Cove