Má duše klášterní zahrada tmavá,
kam v podzim listí svadlé napadává
do úzkých cest;
v hlubokých stínech divoká se úží,
s tou vůní šeříkův a slezů, růží
při svitu hvězd.
Sny mé jsou v kutnách černošedých mniši,
jdou zahradou, jich kroky znějí tiší,
až zaniknou.
Jich odříkání pevné je a svaté,
mír hluboký v jich stopy padá zlaté,
kam, kudy jdou.
A mniši jdou, – jich dlouhé šumí řízy,
jdou zahradou, krok jejich ve tmě mizí,
vše pusto zas.
Jdou, v sebe meditace ponořené,
zvířata u jich nohou; nebe klene
se nad ně, prostor, čas.