Je do noci zakleta něha
květů i stromů i trav.
V mlčení do tmy si lehá
pták snění, Zlatohlav...
Kol krása spí uzavřena
a kvete úsměvy.
Kým nově objevena,
komu se objeví?
Kol zlákaných do šílenství
jde lovců na tisíc...
Co smrt? Co protivenství?
Jen skryté jít kráse vstříc...
Pták Zlatohlav roste a zdvihá
se z ohně měnivých per...
Co světlo, je blesků rýha,
co rozlet, to k výším směr...
Vše v jeho žhne osvětlení,
kraj, lesy a údolí...
To požárů naladění
jak nově zabolí...
Pták Zlatohlav sluncem hoří.
Teď shasíná, ztracen v dým...
Ó lovče, na rychlém oři,
zda zmoudřels tajemstvím?
Zda krásu jsi uviděl nově
se smát neb zaplakat?
Zda ucítils v živém slově
představu žhnoucí plát?
Zda mrtvou a vodou živou
jsi vraždil, bys oživil?
Ó lovci, s touhou divou,
kdo z vás tak šťasten byl?