Když slávy, moci roznesen byl prach,
zas vrátila se ta, jež v tiché chvíle
sedala, Země přítelkyně v snách,
předouc neb tkajíc na svém věčném díle.
Vše servané a žití zbavené
zas ožilo, jak duše vdechovala,
jak na sobectví každé z kamene
si viny bolestný vryp znamenala...
A svobodna zas celý dobra svět
a svou účast zabírala spravedlivou,
zla krvavý a rozbujený květ
kosila denně, zpívajíc si nivou.
A rty své denně tiskla dojemně,
kde tryskala vod živých věčná zřídla,
ba zdvíhala všech bídných ze země
ulitá krví, zaprášená křídla...