Vždy rozžíhá se krajina
stem ohňů roztroušených svahy. –
Jeden za druhým shasíná;
pak skála ční jak žebrák nahý.
Ves pod ní smutná. Tam jsem žil...
Je shodná s pátravou mou duší.
Zvon jaksi praskle hlaholil.
Bůh nezmohl. Jsou lidé hluší...
Se šprýmovnými návyky
se válí děcka v loužích, sloty.
A neznámé kus tragiky
tu roste za nízkými ploty...
Jsou pohřby, svatby... Vyryli
pár jmen tu k hřbitovnímu ději...
Jsou růžencové idylly,
jež dobročinnost probouzejí.
Já, přechovávač veteší,
jež rozvrat ve svém lůně mají,
těch, na nichž hrdě peleší
sny, jež se trochu posmívají,
duch neuznaných cen, tak rád
gestem neb slůvkem raním v krátku:
každému z veteše té dát
jdu malý problém na památku...