A cítím... léto už mi táhne skrání,
kdy seschlé řeky sprahlá pije zem,
les trochu prožloutlý kdy kývá strání
s umdlených ptáků hlaholem.
Jasnější echa, čistší vzduch jde z polí,
sarkasmu vrány pokřikují z cest;
a rudý západ padá na topoly,
na dlouhou trávu, drolící se klest,
a dlouhý den již po celé dny padá
k provlhlých strání odkvetlému dnu:
to léto už se mrtvem duše skrádá
i v obzor myšlenek i v mdlobu snů.