S července koncem vadne háj
a listí je zlato smyté.
Ty úsměvy tvoje jsou záhadné.
Chtí mluvit a vůní jsou spité.
A já je tak šíleně mám rád,
že zamyšlen jsem nad tím.
Zkoumavou vírou ony dny
a délku jich si krátím.
Pýchavky práší. Suchopár
slunečným žárem šílí.
Do pampelišky dýchnu-li,
žár cítím žhavý a bílý.
Je nesmírný obzor a obloha
tak vysoka, bezlidná lada;
je chvíle, kdy duše zpovědi
a srdce si úlevy žádá.
Mám pochybnost v jsoucnost a trvání
a v kouzlo vadnoucí krásy,
poušť velká je země a mrtvo mi vše
je na ní, zvěř, lidé i časy,
jen ty jsi zbyla a modrý zrak
podzimním nádechem svítí,
tak voníš čerstvě a záhadně
jak před utržením kvítí,
a přec tak bezstarostna jsi,
tak prosta nepokoje,
až k obavě mé a k zděšení,
a odhodlána, být moje.