Na stromech vadne léto, na líně tekoucí řece,
kameny bíle žhnou a vrou.
Žitná pole v slunci už voní chleby z pece.
Jedle však nejhlubší stíny strou.
Léto má země, máš ráno, v nestárnoucí kdy kraje
zrosené stíny posíláš.
Léto má země, nám srdce pozdě ovocem zraje,
večer, kdy slavíky klokotáš.
Dokvetše stráně rdí se plody a hnědnou.
Chcete už přes moře, ptáčata?
Ještě ne, dlouho hřát bude léto, než zvednou
křídla se k vzletu rozpiatá.