Jsem nemilosrdný, jsem chladný, jsem tvrdý.
Se slábnoucím mistrem
já nesmlouvám, hrdý.
Mé mládí měří výškami stáří
a slunci, jež na hrotech ledovců
jen září.
Kdo k nejvyšším cílům mou vystřelil duši,
nechť přísných měr k sobě
mi neporuší.
Jen se zhrdáním vždy pozná má síla:
co řemeslo, průměr a mrzce zištný
co cíl je díla.
Já učil jsem se boha v sobě znát.
Mlčení jeho tvůrčích znamení a jeho mluvu žhoucí
já v lidské vůli toužil rozeznat,
řeč jeho síly jediné a vroucí.
Svou všechnu pokoru si k chvíli oné střehu,
kdy skloněn, jeho smilování, dech a něhu
hřát ucítím, jí uzřím sebe kvést a růst,
až oživne jím slovo mojich lidských úst.
A přece, přece člověkem pak zůstanu,
nástrojem v tvůrčích větrů průvanu.
Jen prsty něčí nevidné se budou do strun klást, a v nich
se radost ozve s úžasem,
Svědomí zazvučí – bůh strun to tknul se mých.