Nejraděj’ mám hučící lesy
z jara večer; mlhy se věsí
opálové v sosny a keře,
paseky se ztápějí v šeře...
Bzukot much zní od země všude,
slyšíš chřestot kobylky rudé,
hučí, hučí nade mnou lesy,
měsíc bílý v sosny se věsí...
Divno! Jak bys kolébkou kýval,
hučí stromy... Vítr v nich zpíval, –
hudbou tichou chvějí se trávy,
jak smích ptáka nápěv písk’ hravý;
kmitlo včely kovové křídlo,
vzlyklo zticha v kamení zřídlo,
zašuměly metlice svadlé,
loňské v roklích lupení spadlé! –
To jen jaro vzkřísiti umí
tuto hudbu, dlouze jež šumí; –
zavřeš oči, posloucháš chvíli,
zvuk ten, zdá se, k tobě se chýlí;
vskutku jako kolébky rhytmy
v sluch ti vnáší korun těch přítmí.
V kolébce, z dřev shnilých, jež stará,
poslouchat mníš pohádku jara...