Ten, v nové učení jenž zasvětí, v mystickém drží světy zajetí. Má sílu tragickou, hrůz násilí, neb jeho ruce tvoří tam, kde zabily...
A vyšvih’ se a v Gogolovskou trojku sed’, prásk’, přes lesy a stepi, pláně, vody, prásk’, koňů-tahounů on uzdy pevně ved’ a neštítil se prohánět je v krve brody.
Hle, vypasený bárin skulil se jak měch, hle, inteligent za ním sražen rozměklý, jen Němec po boku zbyl a žid povzteklý z pogromů dávnou mstou, tak jedou Ruskem v spěch,
v svět celý, velkolepý humbug opičí se věsí na trojku, všech národů tříšť za ní, jež chce se svésti lacino a bez námah již přijít k hotovému, po evropské pláni
se řítí šíleně, až zdvihá nad vším prach... A s druhy po boku jak světy zabírá, co v tvář mu plivají, znesvětit hledí druzí, on řítí se, z mystické sladkých věcí hrůzy
vojsk za něj bojující církev umírá. Zas po staletích Mstitel, zbědovaných Pán, chce Tvůrcem být, dům k domu, ze všech vjíždí stran. Dav náročných, všech nespokojených se hnul.
Již za ním spiklenecký každý mžourá stůl, kout každý s mládeží, již pohoršili otci mamonem opilí, když jako vepři krotcí v lovišti zlata svého chrochtají.
V dějinné sugesci vše svádí potají: Čí srdce změnu chtí, se kolem sesedla, msta pro ráj příští rudla tam a nebledla. A s trojkou řítil se, spal u všech, jed’ a pil
a třeba popřen – vysmán – on tu byl, otcovským domům mládež odloudil. Těm jedněm strašný hřbitov, druhým sladký řád, jenž rozplameňuje, z tolika hříchů živý...
Však v jaké peklo sřítí se, jak hrozný pád, až nespokojenci procitnou, vystřízliví...!
Cookies on Poetry Cove