Za zimních večerů v malém sále
tančící děti můžeš zřít,
jakoby z vosku jsou loutky malé;
mistr je tance u dveří vítá,
ptačí své tílko kolébavě
na židli houpá a páry čítá,
bonbony rozdává galantně, hravě,
než počnou zdlouhavé valčíky znít.
Potulný mistr ten, galanthom starý,
moderní lékař ten, kouzelník ten!
Starý claque v pravici, laštovčí tvary
fraku se kývají na všecky strany,
pižmovým zápachem zdá se, že voní
mistr ten po světě zmítaný, štvaný,
na tenkých nožičkách kloní se, kloní,
a v starých gardedam vtírá se sen.
A jeho dceruška jak vítr v lese
předehrou na špičkách točí se v let,
pod rtíkem bílý lesk zoubků se třese,
koketně frisurou hlavy své kývá,
míhá se, míhá a šatečky z týlu
rázem se rozdují; – hle, teď se dívá, –
ariston počal již zvučeti v kvilu
a před ní neznámých dětí vře svět!
Vizte, již v hovor se zapřádá s dětmi,
hosté se scházejí, lekce je čas!
Na každém rohu plá lampion ze tmy
a sál je plný již, polka je hrána!
Ona tak blažena, plna je štěstí,
otec že nezdarem zoufalý z rána
nebude bíti ji napuchlou pěstí!
Jak vítr lesní, hle, křepčí již v ráz!