Již nakláněly se do oken
kvetoucí stromy a vábily ven
a v lukách tráva chladná v rose
sváděla dívčí nožky bosé.
Neb petrklíče oslňovaly
zdivené oči, jež milovaly
a potok bouřil a stříbrněl,
když pod lehkou pěnou si píseň pěl.
A v srdci bylo lehce všem,
kdož zeleně viděli dýchat zem.
I těžkou prací ztrhaní staříci
si do doupat odnesli zlatý déšť květů,
jásání skřivanů, mráčků spěch v letu
a ve svých hadrech, uvlékaných silnicí
smích luk a lesů silici
a tolik božího bohatství
až marnotratnicky rozdávaného polem a lukou,
že potěšilo je více
než peníz měřený lidskou rukou.