Rost věky dlouhé z kostí mstitelů. Tak dlouho rost. Pak slyšel ptáky pět, staleté stromy šumět nad hlavou, velebné bouřit moří vzduté varhany
přílivů, valících se v nocích ztemnělých. Co jeho šíj se vznesla k obloze, vztyčená hlava k slunci výše mířila, v hloub zarost‘ pevně svými kořeny
v černavé prsti, vláhu moří vssál, i teplo mírné zemských rovníků, i zlatých polí zralou pohodu. Však proto, staletí že vyrůstal
tu z kostí mstitelů, – již zapomněl, že rostl mstít se. Hrozné poslání v radostné touze žití zapomněl, v svět jiný vyšel, než jej opustil
ten, kdo zaň vyřkl kdysi slovo msty. Potomek, jinak cítil. Obřími na pěti dílech světa podepřen byl údy. Budovat, ne bořiti,
žít a ne mstíti se, chtěl milovat, ne vražditi, chtěl v zápas hravý jít, jenž srdce přesvědčí, je dobude. To cítil ten, jenž věky dlouhé rost
z trouchnivých kostí dávných mstitelů. Zvrácené říše v troskách ležely u jeho nohou. Bozi rozbití jak hračky chvíle v koutech světových,
zarostlí mechem, zaboření v zem: on na svět nepřišel však, by je mstil. Tu rozdupaných celých národů ležely zbytky, kam jen dohlédnul,
tyranů rozvrácené mezníky, – však on se nezrodil tu, by vše mstil. Žen sfingy skácené, jež řídily osudy věků z ložnic královských
a ze zpovědnic knížat církevních, tu s bohy v jedné změti ležely, – však on se nezrodil tu, by vše mstil. Všech věků víry sladké naděje
šířily nad hroby svůj teplý dech, žár pohanský i utrpení křest tu z mramorů, tam z církve puklých zdí, však mrtvo bylo vše a zhynulo
s tím člověkem, jenž odkázal kdys mstu. I přešly věky. Říše měnily své krále, bohy, pravdy, učení, své lásky i své záští, ctnosti své
dle starých svojich tradic odvěkých, tyrani vystřídáni tyrany, proroci proroky a vzbouřenci lkavými flagelanty, jdoucími
kajícně ulicemi, s pokorou. Tož, člověka, jenž vymřel, potomek, měl vyrůst ke mstě z kostí mstitelů. Leč slyše ptáky nad svou hlavou pět,
staleté stromy šumět, zapomněl, se mstíti za vše mrtvé. Radost měl z toho, co živo. Bohu novému, tož bohu svého Mládí, počal stavěti
chrám nový a v něm počal přebývat. Tak učil se svou láskou radostnou žít sobě, a ne přešlých věků mstám.
Cookies on Poetry Cove