Rost věky dlouhé z kostí mstitelů... Tak dlouho rost... Pak slyšel ptáky pět, staleté stromy šumět nad hlavou, velebné bouřit moří vzduté varhany
přílivů, valících se v nocích ztemnělých... Co jeho šíj se vznesla k obloze, vztyčená hlava k slunci výše mířila, v hloub zarost‘ pevně svými kořeny
v černavé prsti, vláhu moří vssál, i teplo mírné zemských rovníků, i zlatých polí zralou pohodu... Však proto, staletí že vyrůstal
tu z kostí mstitelů, – již zapomněl, že rostl mstít se. Hrozné poslání v radostné touze žití zapomněl, v svět jiný vyšel, než jej opustil
ten, kdo zaň vyřkl kdysi slovo msty... Potomek, jinak cítil... Obřími na pěti dílech světa podepřen byl údy... Budovat, ne bořiti,
žít a ne mstíti se, chtěl milovat, ne vražditi, chtěl v zápas hravý jít, jenž srdce přesvědčí, je dobude... To cítil ten, jenž věky dlouhé rost
z trouchnivých kostí dávných mstitelů... Zvrácené říše v troskách ležely u jeho nohou. Bozi rozbití jak hračky chvíle v koutech světových,
zarostlí mechem, zaboření v zem: on na svět nepřišel však, by je mstil... Tu rozdupaných celých národů ležely zbytky, kam jen dohlédnul,
tyranů rozvrácené mezníky, – však on se nezrodil tu, by vše mstil... Žen sfingy skácené, jež řídily osudy věků z ložnic královských
a ze zpovědnic knížat církevních, tu s bohy v jedné změti ležely,... však on se nezrodil tu, by vše mstil... Všech věků víry sladké naděje
šířily nad hroby svůj teplý dech, žár pohanský i utrpení křest tu z mramorů, tam z církve puklých zdí, však mrtvo bylo vše a zhynulo
s tím Člověkem, jenž odkázal kdys mstu... I přešly věky... Říše měnily své krále, bohy, pravdy, učení, své lásky i své záští, ctnosti své
dle starých svojich tradic odvěkých, tyrani vystřídáni tyrany, proroci proroky a vzbouřenci lkavými flagellanty, jdoucími
kajícně ulicemi, s pokorou... Tož, Člověka, jenž vymřel, Potomek, měl vyrůst ke mstě z kostí mstitelů... Leč slyše ptáky nad svou hlavou pět,
staleté stromy šumět, zapomněl se mstíti za vše mrtvé. Radost měl z toho, co živo. Bohu novému, tož bohu svého Mládí, počal stavěti
chrám nový a v něm počal přebývat... Tak učil se svou láskou radostnou žít sobě, a ne přešlých věků mstám...
Cookies on Poetry Cove