Já poutník byl, u cesty v stráni jenž sednul, kdy v trávách a v síti
se večerní dlouží stíny a měsíc již bledý svítí...
Mé o ztrátách mlčely rety a roky a dny že hojí,
já o sobě tajemně mlčel i o ranách v duši svojí...
Však oči mé hořely láskou, jíž vyučily mne věci
a žena i děti a zvířata, mého štěstí svědci.
Já miloval všecko, co užitkem lidí a krásou být může
a tak jsem vrost’ do své země a kol mne zplaněly růže...
A jako strom s posvátným posláním do země vrost’ jsem a zemí
se živily kořeny moje a horskými ručejemi...
Jak rušných měst ctižádost pěla a modlitby z chatrčí vznesly
se s úsvitem denním, jak tisíci křídlatými vesly
by stříbrných vylétlo ptáků, já probouzel se tím echem,
již provátý vůní lesů a mechem jich svěžím, par dechem...
Roj včel se mi usadil v koruně, zvučel vzduch do daleka
a z dutiny prsou mojich med z bohatých pláství stéká...
Já raněným láskou lék s rosou životodárnou mísil,
jim na puklá kapal jej srdce a k novému žití je křísil...